18.2.
Tahle rada zní dobře, koneckonců lékař je právě tím, koho potřebujeme. Kde se tedy vloudila chybička?
Představte si možnou situaci. Jdete po ulici a najednou vidíte, jak se před vámi jdoucí člověk zhroutí z ničeho nic k zemi. Nejste jediný, kdo to vidí. Jste však jediný, kdo se nad ležícím pánem sklání. A teď, teď přichází ta chvíle. Vstáváte a pokládáte rychle se tvořícímu davu diváků tu otázku.
"Je tady nějaký lékař?"
- je-li přítomný nějaký lékař, schopný a ochotný pomoci, v tuto chvíli už tak pravděpodobně z vlastní iniciativy sám činí
- není-li žádný lékař přítomný, nebo je a ani v tuhle chvíli se "nepřizná", je vaše otázka vlastně zbytečná
- problémové zůstávají zbylé případy, kdy lékař přítomný je a až tváří v tvář přímé výzvě je přinucen "přiznat barvu". Otázkou zůstává, zda to je pro dobro potřebného člověka. Ne každý lékař je kovaný v první pomoci (někteří tráví život v laboratoři, jiní spravují zuby nebo radí lidem jak zhubnout), a znalosti upotřebitelné v dané situaci nemusí být řekněme 30 let po škole větší než u průměrného laika.
Závěr:
Pokud se z davu přihlížejících lidí odpojí postava, která se prohlásí za lékaře, je to skvělé. Jestliže se to však nestane, nesnažte se takového člověka za každou cenu v davu odhalit a přinutit k plnění povinnosti vyplývající z jakési "přísahy". Taková nucená spolupráce by totiž mohla způsobit víc škody než užitku.